Architekt, který měl navrhnout novostavbu pro reinstalaci sejmuté fresky, byl postaven před nesnadný úkol. Reinerovo výtvarné dílo bylo kdysi součástí jiného uměleckého díla – architektonického prostoru, s nímž tvořilo integrální slohovou jednotu, prostor spoluutvářelo a inspirovalo se jím. Jednou zbořená historická stavba je ovšem nenahraditelná. Nelze se ani pokusit o její kopii, jakmile zanikl účel a celková situace a kontext architektonického celku, jehož součástí byla zbořená kaple.

Dnešní architektura, která pracuje jinými prostředky než 18. století, musí zmoci problém nového prostoru a nového prostředí pro dochované dílo minulosti svým vlastním názorem a svými vlastními prostředky. Může se ovšem pokusit o revokaci, s přiznáním se ke starému vzoru, anebo volit nezávislé prostředky bez historických reminiscencí a vytvořit nové, dnešní dílo. To je jistě nejsnadnější cesta!

Láká tu však konfrontace odlišných slohových pojetí, napětí a trvalý výrazový zisk. Staré historické dílo prověřených hodnot má nalézt své místo v nové architektuře a vejít s ní v novou jednotu; nová architektura má starému obrazu nahradit prostor a rámec, kterého pozbyl, a nestačí, aby byla pouhým výstavním panelem, v němž je freska nouzově umístěna.

Pavilón, stojící v zámeckém parku v Duchcově, projektoval v roce 1972 Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Praze (SÚRPMO), podle architektonického návrhu prof. Ing. arch. Jana Sokola.

Projektanty byli ak. arch. Miloslav Burian, ing. Karel Fantyš (statická část) a doc. ing. Václav Horák, DrSc. (ocelová konstrukce střechy). Koncepce nového pavilónu byla podmíněna rozměry a tvarem původní kopule, které musely být zachovány, výškou kopule nad podlahou, aby obraz fresky byl shodně pozorován, řešením osvětlení čtyřmi oválnými okny v kopuli. Poněvadž pavilón měl stát osamocen a jeho objem byl nesrovnatelný s hmotou a rozlohou zbořeného špitálu, nebyl umístěn na hlavní osu parku proti zahradnímu průčelí zámku, ale stranou, do kolmé příčné osy.

Architektonická myšlenka je vyjádřena dvěma tenkými betonovými stěnami, objímajícími vnitřní prostor, symetricky rozloženými podél hlavní osy. Každá stěna je dvakrát zalomená velkými výklenky s funkcí pilířů, nesoucích kopuli. Stavba je průchozí, přístupná dveřmi, umístěnými proti sobě v mezerách mezi stěnami.

Důležitý pro pochopení je vztah interiéru a vnějšku, vnitřních pilířů a vnějších dutin se sochami, obou líců obvodové stěny, obálky vnitřního prostoru a vnější plastiky stavby.

Kopule, tvarová kopie originálu, je zvnějšku překryta ocelovou konstrukcí střechy, sestavenou ze sedmdesáti dvou rovnoramenných trojúhelníků ve složité prostorové sestavě.

Konstrukce je obedněna a kryta měděným plechem, kromě čtyř strmých zasklených trojúhelníků, vrhajících světlo do oken v kopuli. Exteriér budovy je tak dovršen svébytným tvarem, moderním vyjádřením starého architektonického motivu báně nad kopulí.

Miloslav Burian