Netradičním a nadmíru zajímavým způsobem se zapsal do teplické historie i Johannes Baader, původní profesí architekt. Baader spíše než svými architektonickými počiny proslul jako dadaista a člen berlínského Dada Clubu. Sám si přisvojil přezdívku Oberdada, „Vrchní Dada“. V této roli se 26. února 1920 večer spolu s Raoulem Hausmannem a Richardem Huelsenbeckem představil i publiku v Teplicích, které představovaly první československou zastávku jejich Dadatournee po několika německých a českých městech – v čele s Baaderem vystoupila berlínská trojice před vyprodaným sálem v Císařských lázních. Na programu byla mimo jiné „simultánní recitace“, dadaistický tanec „Dada-Trott“ či Baaderův výstup s názvem „Můj poslední pohřeb“.

Každé představení berlínských dadaistů provázelo očekávání velkého „spektáklu“ a charakterizovala jej útočnost a provokativnost, mezi pódiem a obecenstvem nezřídka létaly urážky a dění na scéně vyvolávalo mezi diváky vztek, posměch i agresi. Z pozdější korespondence Raoula Hausmanna však vyplývá, že teplické obecenstvo naopak zpočátku na vystoupení berlínských dadaistů reagovalo chladně. Později se však večer přece jen patřičně rozproudil a dadaisté jej zakončili mohutnou pijatykou.

K teplickému představení se váže i další kuriozita – v některých materiálech je totiž jako účastník zmíněn jistý malíř a československý dadaista Hugo Dux, kterého berlínské trio během večera údajně jmenovalo vůdcem českých dadaistů. O této postavě dlouho neexistovaly žádné informace, a badatelé proto naznačovali možnost, že se jednalo o pouhou příznačnou dadaistickou mystifikaci – že totiž berlínská trojice dostála své pověsti a historku si v žertu vymyslela (dux znamená latinsky „vůdce“, německy zase „Duchcov“). Archivy však nedávno prozradily, že Hugo Dux působil v Teplicích jako lékař, jehož lze podle všeho s popisovanou událostí skutečně spojovat.

Místní ohlasy na událost se vyznačovaly podobnou kritičností, s jakou se vystoupení dadaistů povětšinou setkávala i jinde. S ostrým odsudkem kupříkladu vystoupil deník Teplitzer Zeitung, který zdejší recitačně-hudebně-taneční scénky dadaistů hodnotil výrazy jako „dětinské“ a „nesmyslné“ až „hloupé“. V listu Freiheit se zase objevuje výmluvné varování, aby si „rozumní lidé“ účast na jednom z následných večerů rozmysleli.

Berlínská trojka následně pokračovala do Prahy a dalších českých měst, s Teplicemi se však pojí ještě jedna kuriozita dadaistického turné, která dokresluje svéráznou Baaderovu osobnost. Dle Huelsenbecka v Teplicích pojal Baader ze strachu před agresivním pražským publikem plán na útěk – ten následně také realizoval a své dva společníky nechal na holičkách před rozvášněným davem, jejž zbylá dvojka odzbrojila jen díky příslovečné dadaistické improvizaci. I tento poslední teplický střípek poslouží k dokreslení obrazu o tom, jak svérázné fasety moderních uměleckých směrů se ten večer Teplice staly svědkem.

Literatura

Papanikolas, Zeese: Dr. Hugo Dux – Hlava československých dadaistů. Regionální muzeum v Teplicích, Teplice 2013.