Historické jádro Teplic je dnes oživováno ve vzpomínkách a na fotografiích jako krásné klasicistní město, které padlo za oběť komunistickým plánovačům. Jeho osud je však o něco složitější - i zde se vedly boje o to, jak bude zástavba nakonec vypadat, i zda budou vyřešeny problémy, které historické centrum mělo

Vyprázdněné město

Po skončení druhé světové války a odsunu německého obyvatelstva se velká část teplických domů vyprázdnila. Mnohé byly vyrabovány, do mnohých se nechtěli stěhovat noví obyvatelé, podle pamětníků proto, že jim vadily německé nápisy na nich.

Hned po válce se začalo s postupnou demolicí židovského okrsku, který po desetiletí vznikal ve stísněném vymezeném prostoru, za zcela nevyhovujících hygienických a dopravních podmínek. Opuštěné domy byly už ve 40. a 50. letech srovnány se zemí a na jejich místě vznikl lázeňský park, tzv. Mírové náměstí. Jinak na tom nebyla ani oblast historického středu města, zahrnující dnešní náměstí Svobody, Zelenou a Dlouhou ulici. Domy zde postupně chátraly, některé byly postupně demolovány. Traduje se, že z nich "padaly balkony".

Progresivní metody stavební výroby

Tehdejší socialistické hospodářství nebylo schopno přidělit prostředky a zorganizovat postupnou rekonstrukci jednotlivých domů. Stavební velkovýroba se zcela orientovala na výstavbu nových sídlišť. To se odrazilo i ve Směrném územním plánu pro Teplice z počátku 60. let, který vymezoval plochy pro nová sídliště (Řetenice, Bílá cesta, Šanov II), situaci středu města však neřešil.

Záhy však v Krajském projektovém ústavu (tehdy monopolní organizaci pro projektování staveb a měst) pod vedením architekta Matašovského vznikla studie na totální přestavbu centra města. Ta byla v mnoha ohledech radikálnější než dnešní stav, demolice by se zastavily až u Školní ulice a Benešova náměstí, na druhé straně by pak ponechaly jistý "skanzen" Zámeckého náměstí. Řešila však tři podstatné problémy centra: dopravu - do stísněných ulic nebylo možné vecpat trolejbusové linky, infrastrukturu - který vyžadovala radikální rekonstrukci a také to, aby bylo umožněno: "rozvinutí progresivních metod stavební výroby". Jinými slovy - ušetřeme tím, že všechno postavíme pokud možno stejnou technologií a na co největší ploše naráz.

V 70. letech byla vypsána celostátní architektonická soutěž na řešení centra. Vítězný návrh počítal dokonce s podzemním vedením trolejbusových linek pod Zámeckým náměstím.

Konečná realizace

Přestavba se nikdy neodehrála v původně plánovaném měřítku ani úplnosti. Základní prvky Matašovského řešení však zůstaly zachovány: rozvolněná zástavba bytovými bloky, novostavba kulturního domu i skupina výškových domů podél Alejní ulice, které měly tvořit výraznou vertikální dominantu centra a zasáhnout do panoramatu města. Tranzitní doprava byla "vyřešena" estakádou silnice E55, která rozřízla město ve dví. Prosadilo ji ministerstvo dopravy. Trolejbusy jsou vedeny Alejní ulicí a automobilová doprava je z centra vytlačena systémem jednosměrek - čímž zůstala dopravní obsluha městského jádra v podstatě nevyřešena.

Zbytky Zelené a Dlouhé ulice byly likvidovány ještě v 80. letech, na jejich místě vznikl OD Prior, budova OV KSČ a bytové panelové domy. Blok podél Alejní ulice je jistou zvláštností - projektantům se zde podařilo vyhádat umístění obchodů do přízemí, což pro dodavatele přirozeně znamenalo nevítanou "komplikaci".

V polovině 80. let vznikla ještě zástavba dnešní Divadelní ulice, nejprve Dům Kultury od Karla Hubáčka, později celá protější uliční fronta, vesměs od architektů Libereckého SIALu.

Po roce 1989 se centrum města vyvíjelo pouze kosmeticky, v mezích bloků vytyčených za socialismu. Ucelené doplnění zástavby, zaplnění prázdných ploch nebo studie rozvoje centra se neplánuje.