Již z prostého výčtu prací na Vašich webových stránkách je evidentní, že Teplice jsou jedno z Vašich srdečních témat. Čím to je způsobeno?

Pocházím z Teplic, narodil jsem se v roce 1954 v Trnovanech v ulici, která v sedmdesátých letech beze stopy zmizela. Rodiče se sem přistěhovali v roce 1951. Od malička jsem měl zalíbení ve zkoumání města a krajiny, a vše si kreslit. Knihy o městech, s fotografiemi měst nebo kresbami městských motivů mě doprovázejí od brzkých školních let dodnes. Tehdy také započalo první porovnávání měst a neumělá snaha o porozumění veškeré té různorodosti. Trnovany a Teplice jsem z tohoto pohledu asi začal zřetelněji vnímat, alespoň podle svých nejstarších kreseb, někdy v polovině šedesátých let. Jako kluka mě vše doslova fascinovalo. Skutečně. Bylo to mystické a tajemné místo plné symbolů. Bylo místy i nesrozumitelné. Zažil jsem Trnovany v původní podobě, samozřejmě s patinou a s všudypřítomnou omšelostí. Zažil jsem Trnovany plné nepochopitelných domů i domků, zvláštních materiálů, věcí, tvarů, struktur, tajemného dekoru, svérázné řeči míst. Víte, jiné teplické čtvrti jsou sice také skvělé, třeba ta od Camilla Sitteho vedle Zámecké zahrady, ale ta už je trochu - řekněme - nejedinečná, zaměnitelná. Byla jednotně naplánovaná a je tedy racionálně uspořádaná. Nic proti tomu, naopak, ale cosi jí chybí. Trnovany jsou starou vsí, která se bleskovou rychlostí proměnila v město. Na konci šedesátých let, alespoň mi to tak stále připadá, měly Trnovany i přes onu zmíněnou omšelost jedinečnou atmosféru, spoluvytvářenou vším tím hmotným i nehmotným. Řeč hmoty zde byla mimořádně silná. Bylo znát, že se tu kdysi - jako školák jsem ovšem netušil kdy - stavělo jako o závod, a pak to naráz přestalo. I to bylo v řeči trnovanské hmoty slyšet. Začal jsem to lépe slyšet někdy v polovině sedmdesátých let.

Dá se atmosféra chátrajících Trnovan popsat?

Dokud byly Trnovany celistvé, představovaly bohatou směs racionality a iracionality, včetně množství různých zdánlivých nesouladů, scéna byla plná zvláštního dekoru. Co to vyzařovalo? Nevím, snad cosi pozitivního, uvolněného, možná i s nakročením k vybočení z řádu. Třeba ohromující a trochu rozverná nárožní budova kavárny Linde u Červeného kostela. Přes jistou moderní umravněnost byla i zde jistá nekázeň, možná docela milá, každopádně ten dům měl v sobě určité dobré sdělení, energii i jakousi dobrou vizi, velké očekávání. Speciálně toho domu je velká škoda. Na jeho místě dnes není vůbec nic a ani tam nic být nemá. Proč tedy musel být zlikvidován? Mimochodem, je to řečnická otázka, tuším naprosto přesně proč. V historii Trnovan je zásadní epochou doba zhruba před 130 až 100 lety. Je dokladem stěží pochopitelného vzepjetí zvláště na přelomu 19. a 20. století, které se evidentně muselo prolínat zdejším životem a projevilo se i jedinečnou estetikou. Celosvětově proslavená keramická produkce z doby před 100 lety, to není samo sebou, to má hluboké kořeny. Naprostá většina zdejších hmotných projevů má také nějakou souvislost s vyjadřováním ducha germánství, i s jeho tehdejším hledáním a s mnoha neurčitými představami o budoucí slávě. A toto vše zde bylo možné nějak pociťovat. Myslím, že to takto nějak mohl vnímat kdekdo. Vlastně zbývalo už jen pustit si k tomu Richarda Wagnera a vesele se bát. Z toho nakonec zůstalo torzo. Snažím se ze všech svých úvah odstranit nostalgii a vše vnímat věcně. Ale beztak je mi líto, že těmi ulicemi a místy už dnes nelze procházet. Myslím si, že to byla zbytečně zničená hodnota. Kupříkladu onen zmiňovaný dům s kavárnou Linde - ten přeci dodával celému prostranství více než pečeť městskosti a punc jedinečnosti. Byl to jakýsi pevný bod. Bylo to frajerské místo, řekl bych, a frajerských míst bylo v Trnovanech více. Mnohé domy byly opravdu honosné a přitom nebyly nabubřelé. Můžu to shrnout do jednoduchého konstatování - atmosféra Trnovan byla díky tomu všemu harmonická, velmi jemná, bylo to homogenní, jednoznačně jiné město. To už dnes neplatí.

Při pohledu na plán původních Trnovan je jasné, že jsme jejich zbouráním přišli o cenný doklad urbanismu na rozhraní století. Kromě toho, že z nich pocházíte, váže Vás k Trnovanům ještě něco?

Během studia architektury jsem si ty moje Trnovany neustále kreslil, jen tak, vize a úvahy pro sebe. O chystané razantní proměně Trnovan jsem věděl už asi z doby kolem roku 1968, a nejdřív naivně amatérsky, později na gymnasiu trochu pokročileji, jsem s tužkou v ruce, jak se říká, přemýšlel o Trnovanech, a pak vůbec o Teplicích. Neustále jsem něco kreslil a takzvaně řešil. Někdy kolem maturity jsem si konečně sestavil velký plán Teplic po roce 2000, takový trochu idealistický, ale koneckonců proč ne, tramvaje byly obnoveny, a jezdily i do Ústí, Krupky, do Duchcova. Ten plán mám už jen ve své hlavě a bezpečně vím, že jsem ani ve snu nepředpokládal bourání starých domů. Někdy kolem roku 1977 se mi dostal do rukou šílený oficiální plán nových Trnovan se všemi podrobnostmi. Ať se na mě ti autoři nezlobí, ale bylo to neuvěřitelné. Dosti mě to vykolejilo a chtěl jsem něco udělat, abych to jen tak mlčky rezignovaně neakceptoval. A tak jsme zanedlouho se třemi studenty architektury zkusili Trnovany nakreslit úplně jinak, než jak to tehdy bylo oficiálně připraveno, zkrátka oponentní námět, myšlenkově jinde. To bylo před více než třiceti lety. V té době ovšem už bylo započato s demolicemi, velkolepá stavba Zeleného kostela v té době neexistovala, na ten odstřel si vzpomínám. V onom školním projektu jsme promýšleli, jak Trnovany nebourat a přitom dostavovat, a tedy jak naložit s prázdnými parcelami a volnými místy, prostě normálně pokračovat v přerušeném díle, přerušeném válkou a vším následným. Víte, v Trnovanech bylo i dost volných proluk a možností stavebního doplňování. Ta místa by byla bývala zastavěna a doplněna přirozenou cestou, kdyby se zásadně nezměnily poměry, myslím politické poměry a tím pádem i majetkové poměry. Kolem roku 1980 se díky těm demolicím rozsah uprázdněných míst začal zvětšovat, nejprve severní část Trnovan a teprve později se šlo směrem jižním blíže k Červenému kostelu. Ale i tak by se pořád - podle našeho tehdejšího přesvědčení - mohly Trnovany rozvíjet s respektem k podstatě místa a zachovat si svou homogenitu. Samozřejmě se nemusely rozrůstat vůbec, všechno mohlo zůstat nedotčeno, ale o této alternativě se tehdy neuvažovalo. Mimochodem, to by bylo to nejlepší, co se bývalo mělo udělat - prostě tu podstatu zachovat. Jenomže, jenomže... Takto razantně zasáhnout do města jistě lze, ale mají se tím napravit zjevné omyly - zjevné tak, že je o nich jako o omylech přesvědčeno několik generací. Jinak je to neomluvitelné. Má se doslova umocnit vše dobré, co zde je. Mělo by se. Trnovany by totiž byly bývaly životaschopné naprosto přirozenou cestou, byla zde založena již zmíněná velkorysost a bylo tu tedy zaděláno na mnoho velkých věcí a vlastně se jakoby čekalo, až hozená rukavice bude zvednuta. To neříkám v souvislosti s naší studií, ale myslím to obecně. To by zde ovšem musely být naprosto jiné poměry.

A co se s tou vaší studií stalo?

Musím předeslat, že se nám to řešení moc líbilo. To je vcelku normální. Nic jsme totiž nebořili, a zdálo se, že objevujeme skryté možnosti, snad se nám podařilo objevit skrytý řád. Mohu se však mýlit. Trnovany v naší studii byly krásně kompaktní a jasné, byly tam další opravdové ulice, náměstíčka i parky, nebo spíše parčíky. Nové domy měly jen tři nebo čtyři podlaží. Proto jsme studii s dobrým pocitem prezentovali a doufali jsme, že ta práce bude podkladem pro nějakou obohacující debatu a jakési společné zamyšlení. Jenže autoři oficiálních nových Trnovan nám po chvíli řekli, že naše práce je zásadním nepochopením a že není o čem diskutovat. Ty myšlenky jim byly nepřístupné. Rozesmutnilo nás to. Mám ale pocit, že i ve škole se to jaksi neujalo, tam tehdy totiž vládl onen brutální duch také.

Brutální duch?

Jistě. V architektuře to byly stále jakési dozvuky brutality šedesátých let, která v tvorbě mnohých architektů přetrvala až do konce sedmdesátých let. Těsně před rokem 1980 se ve škole objevily první studentské projekty ve stylu postmoderny. Ne všechny měly náležitou sílu a snad ani nepramenily z hlubokého prožitku, ale to nevadí. To byly většinou projekty, které se na první pohled odlišovaly od většiny. Ten oponentní trnovanský projekt snad lze zařadit do této skupiny. Ukazovalo se totiž, že o městě a obecně řečeno o kulturním prostoru, ale i o krajině, je možné uvažovat jinak. Byl to diametrálně jiný názor. Opravdu zásadně něco jiného. Úplný odklon od sídlištního stylu a návrat k městské tradici, k městskosti. Někteří studenti měli i tak velké problémy, že nemohli dostudovat. Po pár letech se hroty otupily.

Vraťme se zpět - v čem tedy bylo to "zásadní nepochopení"? Byl za tím nějaký tehdy běžný trend odborníků, nebo šlo o politickou objednávku?

Není asi možné jednoznačně říct, že to nebyl trend. Velkoplošné bourání městských čtvrtí proto, aby se modernizovaly, dejme to do uvozovek, ozdravovaly a zkvalitňovaly, čili jiným slovem asanovaly, to probíhalo i před železnou oponou. Je však málo případů, že by se z rozmařilosti politické moci likvidovaly celé bloky kvalitních a dobrých domů nebo že by se plocha bezmála jednoho kilometru čtverečního měla vyčistit a přetvořit v terén pro novou zástavbu. Je jistě možné to nějak přirovnávat k asanaci pražského židovského města před více než 100 lety, a pokud bychom vnímali jen hmotnou stránku věci, což ovšem nelze, pak bychom mohli říci, že nynější oblast kolem Pařížské třídy na Starém Městě představuje v organismu Prahy nebývalou hodnotu. Čili tehdejší asanací i za cenu kulturních ztrát se dosáhlo výsledku, který je pro Prahu přínosný. O tom asi málokdo pochybuje. Nicméně jako myšlenka je velkoplošná asanace dosti neobvyklé a svým způsobem extremistické řešení. Nemá se to dělat. V případě Trnovan už je nutné celý počin vnímat jako zhmotnění určité krajní ideologie. Nechci to vidět příliš přeexponovaně, ale bylo to hnusné politické zadání, jehož hlavním motivem bylo odstřižení se od minulosti a vymazání stop, likvidace německé kapitoly dějin ze zdejší paměti. Ostatně, pár kroků odsud, přímo v centru Teplic, se odehrálo obdobné drama. Vypůjčím si slova Zdeňka Rotrekla - město opustilo svoji duši, vyprázdnilo se ze svých dějin, ze sebe samého.

Myslíte, že až tak daleko mohl jít nějaký program?

To je jisté. V květnu 1945 prezident Beneš v projevu na Staroměstském náměstí v Praze mimo jiné oznámil, že je nutné definitivně odgermanisovat naši vlast i kulturně. A co to prakticky znamená? Ihned poté se v tisku počalo psát o nutnosti zbavovat se znaků němectví nejen ve městech a v detailech domů, ale i v krajině. Psalo se o nutnosti vhodně přepólovat němectví na slovanství. Tehdejší politické instrukce už nemá smysl zpětně hodnotit. Nejsem asi sám, kdo o tom neměl nejmenší ponětí. Bylo tak vytvořeno pozadí pro všechny další kroky, které politická moc uplatňovala. Při studiu územních plánů z počátku šedesátých let proto nalezneme i taková překvapení jako úplnou likvidaci Novosedlic, Pozorky, Horské Bystřice a poloviny Proboštova, poloviny Bystřan, celých Světic a dalších a dalších. S plány na uhelné velkolomy okolo Teplic se přišlo až později. Když to vezmu jakoby z pohledu politické moci v období šedesátých a sedmdesátých let, byla zde pro gigantické zásahy všeho druhu, včetně destrukčních, naprosto ideální konstelace. Rodové kořeny zde v té době měla nanejvýš čtvrtina obyvatel. Velkou roli hrála celková lhostejnost, nezájem a nade vším panující zlo, programově pěstovaná neznalost světa i našich dějin, to vše spolu se všudypřítomným strachem vytvořilo ideální podmínky. Nikdo si netroufal klást zásadní otázky. V Trnovanech se až do konce sedmdesátých let víceméně všechno nechávalo chátrat, aby se dalo jednoduše konstatovat, že likvidace je jediným správným krokem. Celé bloky domů se nechávaly prochátrat k demolici. Tvář města tak byla poničena. Od poloviny sedmdesátých let existovala reálně hrozba těžby uhlí, a tak zde panovala jakási beznaděj. Všechno to pramení z počátku, z první myšlenky té doby, a tou nebylo dobro.

Vzpomenete si, kdy v souvislosti s Trnovanami poprvé padlo slovo demolice?

Ano, někdy těsně před rokem 1968 nebo tak nějak. Jedna angažovaná sousedka tehdy přišla z jakési schůze s úžasnou novinkou, že "...dneska nám ukazovali plány, jak se to tady všechno zbourá a bude tady sídliště pro třicet tisíc lidí a za Angerem povedou novou silnici do Ústí...". Říkala to nefalšovaně radostně, rázně, s nadšením a s optimismem, na to si dobře vzpomínám. Ono je klidně možné, že si to spousta lidí v duchu přála, nevím. Ty domy se zkrátka programově neudržovaly, stále opakuji, že to byl záměr, a na mnoha z nich to bylo postupem času znát, to je logické. Vysloveně technické důvody k demolici Trnovan, jak to bylo také odůvodňováno a prezentováno, zde rozhodně nebyly. Je to trapné. Ty demoliční plány Trnovan byly těžkou ránou. Pochopitelně. Pro každého, kdo milovali to místo stejně jako já a pro mnohé další.

Kromě bytů vznikla v Trnovanech i tzv. obchodní vybavenost, třeba celá obchodní strana Masarykovy ulice - někdy nazývaná také "jezevčík". Mohl byste tu novou podobu srovnat s Masarykovou třídou před demolicí?

Protože jde o dva různé myšlenkové světy, je srovnání prakticky nemožné,. Masarykova třída byla fungující ulicí klasického střihu. I při veškeré neudržovanosti, omšelosti a úpadku to fungovalo normálně, vždyť to byla pestrá různorodá městská směs, jakých je po světě bezpočet. Z tohoto pohledu to bylo úplně v pořádku. Ulice to byla naprosto zdravá, pulsoval v ní život, a byla pěkná. Byla opravdu pěkná. Rád jsem si ji procházel. Po obou stranách byla směs obchodů a dalších městských provozů. Asi to nebylo beze zbytku vyhovující a odpovídající požadavkům doby, to je pochopitelné. Vždyť on do toho od roku 1938 nikdo pořádně neinvestoval. Na severní straně je dnes, jezevčík, jak ten dům nazýváte. Je to jeden velký dlouhý jednoúčelový dům, před kterým je parkoviště. Jistě to je praktické. Je to ovšem nehorázný cynismus. Nehodnotím estetiku, ale podstatu. Bohužel ta stavba, přestože je nízká, dosti drze a nekompromisně hraje hlavní roli v charakteru zdejšího uličního prostoru. I když, co si budeme nalhávat, on to není uliční prostor, ono je to sídlištní parkoviště. Koncept nové Masarykovy ulice není v pořádku. Na protější straně to mělo být řešeno obdobně. Naštěstí už k tomu nedošlo. Od momentu, kdy se u nás začaly uplatňovat paneláky, se totiž neuměly dělat nové hezké dobré správné ulice. Ono to ovšem začalo již před necelými 100 lety, kdy se tradiční koncept města s ulicemi opouštěl a postupně se, zjednodušeně řečeno, prosadila myšlenka města v zeleni, bydlení v parku. Myšlenka nesmírně lákavá, ale jen na první pohled. Myšlenka města v zeleni, což je tradiční utopický koncept, souvisí s totálním plánováním, čili se sociálním inženýrstvím, s plánováním úplně všeho. Mnozí to dodnes adorují a mnohými pamětníky může být totální plánování hodnoceno jako přínos. Občas lze zaznamenat, že by se k tomu rádi vrátili. Já to ale vidím v trochu jiné rovině. Utváření města, zvláště města s vidinou čehosi údajně lepšího než je to, co je právě zbořeno, a Trnovany jsou skoro čítanková ukázka, nemůže spočívat jen v technokratickém řešení jednotlivostí, jako je nakupování, bydlení v bytě s teplou vodou, parkování a tak dále. Utilitarismus mají technokraté moc rádi, protože jeho podstatou je zabývat se jen vybranými otázkami a nikoli celistvostí. To je totiž snadné. Proto technokratovi vadí básník nebo filosof. Zde žádný básník ani filosof evidentně nebyl. Víte, já bych skoro jednoduše řekl, že příklad Trnovan je zhmotněním toho, že tehdejší politické moci šlo jen o moc, a to kuriózně prostřednictvím pokleslých metod a za strašně velkou cenu. Ta moc si byla jistá, že základní otázky nebude nikdo klást. Mašinerie s veškerou svou neúprosností zkrátka plyne z podstaty totalitního režimu. A jak to vypadalo na konci? Ke konci roku 1989 byly Trnovany smutnou a tristní pravdou. Tehdejší politická ideologie zde byla doslova vytesána do kamene. Město je nejvyšším kulturním výtvorem, viděno v perspektivě uplynulých mnoha tisíc let. Zacházení s městem vždy ukazuje duchovní stav společenství a v tomto smyslu jsou nové Trnovany strašlivě pravdivé. Ty paneláky jako takové za to nemohou, vždyť jsou to koneckonců jen domy a samy o sobě tu svou utilitární roli plní docela dobře. Je to ale jen malá část našich životů a nepatrný díl z utváření města.

Pojďme se poohlédnout jinam...

Ještě si dovolím poznámku. K několikrát vzpomenutému utilitarismu musím uvést, že nesrovnatelně lepším příkladem než trnovanský jezevčík je řetenická Perla. Ovšem, vznikla na volném prostranství, vznikla v době myšlenkově rozevlátější. Na rozdíl od jezevčíka to je úplně jiný koncept, který v sobě měl od počátku určitý pozitivní náboj a myslím, že jakousi velmi jemnou noblesu si udržuje dodnes. Je to prostě vcelku inteligentní řešení. Ve své době se Perle dostalo odborného uznání jako jakéhosi předobrazu centra obchodu a služeb. Podobné architektonické principy se v té době uplatňovaly na více místech u nás. Bohužel se i v řetenické Perle uplatnila estetizace, která k nakupování chleba nebo pití piva přeci jen nepatří. Nicméně ta nadbytečná výtvarná díla sama o sobě mají svou stálou hodnotu, osobně jsem je jako takové vždy pokládal za dobrá. K funkčnosti a prosperitě obchodního centra to však nikterak nepřispívá. Ale to jsme se asi dobrouzdali do příliš velké jemnosti. Vraťme se raději k celistvějšímu pohledu.

Ano, téma výstavby obchodních domů je v Teplicích aktuální: staví se Fontána, staví se Galerie Teplice. Znáte ty projekty? Má to s "jezevčíkem" a Perlou něco společného? Bude to podobně "nefungovat"?

Ano, ty projekty znám. Přemýšlím zpětně, jaký pocit ve mně převládal, když jsem si na vašem webu četl zprávu o záměru společnosti Prior nahradit původní obchodní dům centrem soudobým. Nejprve to byl můj postoj ke každému vlastníku nemovitosti, který se prostě ze svých vnitřních pohnutek rozhodne dosavadní dům zbořit a na jeho místě postavit dům nový, z pochopitelných důvodů i větší a výnosnější. Nejsou známy případy, že by tomu bylo naopak. Existují však pravidla, kterými ten, kdo má politickou moc, stanovuje pro onu novou budovu určitý rámec, parametry a omezení podle významu místa a také významnosti stavby onoho stavebníka. Takto to platilo i ve starověku. U nás známe regulace již z doby středověku, z doby Přemysla Otakara II. nebo Karla IV. A tak co mě napadlo hned vzápětí, se týkalo města a jeho politické reprezentace, a uplatnění práva veta. Ani toto není nic nového. Ptal jsem se tedy, jak město takové stavby, z nichž jedna má tvořit na hlavním náměstí protipól radnice, chtělo ovlivnit, nemyslím tím ovšem estetiku, ale zkrátka podstatu toho záměru, tu základní myšlenku. Ukázalo se, že nijak. O ten dům jako takový jde až v druhé řadě. Prvotní je jeho bytí na daném místě. Cožpak lze jen tak jednoduše z místní paměti odstranit další prvky historické uliční struktury? To se vztahuje ke koncepci nového Prioru. Jako bychom byli na volné louce kdesi na periferii města. Podobný příběh se na tomto místě odehrál před nemnoha lety, vše bylo za velkého mlčení vcelku snadné, nikdo nemusel nic odůvodňovat, obhajovat, prosazovat. Tehdy v padesátých letech, a dokonce v náznacích hned po válce, se zde založilo jakési ignorování historie a významu historických ulic a prostorů jako prvořadého kulturního znaku města. Popření Dlouhé třídy jako hlavní osy vůbec, jako prastaré civilizační stopy u teplických pramenů, to je samostatnou kapitolou, tu bych pro dnešek ponechal stranou. Přesuňme se do Zelené ulice. Před sto lety se podařilo fajnovou Zelenou ulici umocnit jedinečnou stavbou gymnasia na jejím jižním konci a propojit tak mentálně vše s radničním blokem na hlavním náměstí. Přes peripetie 70.let, kdy tato spojnice dostala zabrat, byla podstata ještě jakž takž v pořádku. Ale pokud se podle nynějšího návrhu má Zelená ulice přehradit někalikapodlažní stavbou, čili ulice jako taková se má v tom nejdůležitějším místě zrušit, pak už se musejí klást daleko významnější otázky. Myslím, že dům na hlavním historickém náměstí se musí rodit v bolestech, a pokud se nechce pokorně podřídit vyššímu principu, musí ty bolesti být o to větší. Berte to jako určitou nadsázku. Vyšší princip, to je to, co se nedá popsat, nakreslit, sdělit - to totiž námi musí prorůstat.

Hodnotíte to dost kriticky. A co Fontána?

Fontána jako druhé obchodní centrum mělo být podrobeno zásadnímu zkoumání taktéž. Vůbec nemám na mysli technické a podobné otázky. Osobně si myslím, že je vhodné, aby se právě zde posílila ochodní funkce města. To je bezpochyby v pořádku. Mám skutečně na mysli pohled spojený s prozíravostí, zodpovědností, ale i s rozmyslnou úsporností, čili přemýšlení na generace dopředu. Myslím, že to zde nebylo. Myslím, že ani po více než šedesáti letech od počátku neuvážených velkých zásahů do centra města se nenašel nikdo, kdo by přesvědčil občany, že jejich vlastnímu městu bylo ubližováno a než se rány začnou hojit a organismus se zotaví, že je nutné se chovat vlídně, uctivě a s opravdovou pokorou. Onen někdo, to není jedna geniální osoba. Doba nutná na zhojení ran by se měla počítat na generace. Chápu ale, v prostředí bezbřehé volnosti vede naprosto legitimní obchodní zájem developera, podepřený tužbami občanů, k rozpačitým koncům. Nicméně nevidím to nijak černě, hodnotit v tuto chvíli si netroufám. Vidím v tom všem veliké výzvy, opravdu veliké. Snad se toho někdo chopí. Vaše sdružení pro to dělá mnoho dobrého.

A není to obecný problém demokracie: lidé prostě sami o sobě nechtějí to nejlepší?

Myslím, že to není problém demokracie. Je ovšem fakt, že se postoje, přání a chování většiny mohou v rozvoji města nakonec promítnout až do jeho oslabení, onemocnění nebo úpadku, a to i při všech dobře vypadajících lákavých vizích a dobře znějících slovech. To ostatně v politické rovině docela dobře formuloval po zkoumání americké demokracie Tocqueville už roku 1830, když mimo jiné dospěl ke konstatování, že pokud se požadavkům a přáním lidu, občanů, voličů, vychází více a více vstříc, může být systém nahlodán až do stadia nefunkčnosti. Mnoho čtenářů Tocquevilla pokládalo jeho obavy za přehnané a často se mu vyčítalo, že „dělá zbytečný poplach". Snad nyní i kolem nás samých vnímáme, že tak úplně zbytečný nebyl.

Jenže: jak na to?

Ponechme to na brzké pokračování našeho rozhovoru, chcete-li. Jen bych rád dodal, aby moje komentáře, poznámky a připomínky, všechno to povídání nevyznělo příliš negativně, že otázky kolem náměstí Svobody a oněch dvou megastaveb můžeme vnímat i z opačného konce. Zkrátka a dobře, centrem města v tuto chvíli protéká strašně velký balík soukromých investičních peněz. To je nutné vnímat pozitivně. Pokud by investoři neviděli potenciál tohoto města tak, jak jej vidí, bezpochyby by se rozhodli jinak. To je určitě dobrá zpráva pro město. Kolik je u nás měst velikosti Teplic, v jejichž centrech je nebo byl takový přetlak? Vzpomínám si na dobu kolem roku 2000 v centru Smíchova, kde byl silný přetlak také, a kde mnozí odpůrci přestavby oblasti kolem Anděla věštili strašlivé problémy. Nic z toho se však nepotvrdilo. Příště bychom se k této věci mohli vrátit.

Děkujeme za rozhovor.

Já velmi děkuji Vám za pozvání, a také všem zájemcům, kteří byli ochotni tento rozhovor dočíst až do konce.