Hlavní nádraží

Autor:

Josef Turba (1856 - 1858)

Spoluautor:

Hermann Rudolph (1895)

Účel stavby:

Dopravní stavba

Výstavba:

1856 - 1908

Sloh:

Rundbogenstil, novorománský sloh, neorenesance

Historický název:

Bahnhof und Direktionsgebäude der A. T. E.

O stavbě

Rozvoj průmyslu v polovině 19. století si záhy vynutil potřebu kapacitní železniční dopravy nákladní i osobní. Protože stát neměl o budování železnice v Podkrušnohoří zájem, přistoupilo několik průmyslníků a mecenášů k založení soukromé železniční společnosti Ústecko-teplická dráha (Aussig-Teplitzer Eisenbahn, zkráceně A. T. E.). Již ve fázi projektu bylo rozhodnuto, že jako reprezentativní sídlo a výkladní skříň společnosti bude sloužit nově vybudované nádraží v Teplicích. Jako dvorní architekt A. T. E. byl vybrán Josef Turba, který pro společnost zpracoval řadu typových projektů od nejmenších strážních domků až po rozměrné nádraží budovy. Nádraží v Teplicích však bylo vzhledem ke svému účelu vypracováno jako úplně samostatný projekt. Budovu podle Turbových plánů zhotovil stavitel Josef Kraus. První vlaky do Teplic přijely 20. května 1858.

Podle teorií 19. století se pro určité typy staveb nejlépe hodily určité slohy (pro sakrální stavby neogotika, pro stavby sloužící státnímu aparátu novoklasicismus, pro stavby sloužící kultuře neorenesance), Turba však pro stavbu nádraží zvolil styl zvaný Rundbogenstil, což se do češtiny překládá často jako arkádový sloh. Byť nám v mnohém může připadat, že vlastně jde o neorománský sloh, pravým inspiračním pramenem byla renesance, zejména její raná fáze quattrocento. Proto za předobraz teplického nádraží spíš než románský kostel můžeme považovat Palazzo Strozzi ve Florencii či mnichovskou knihovnu (dnes Bayerische Staatsbibliothek) od Friedricha Gärtnera, vystavěnou v letech 1831-1840. Není náhodou, že se nám v tomto slohu zachovala řada nádražních budov v Německu i jinde, obliba tohoto stylu se totiž sešla s rozvojem železnice.

Nejpozoruhodnějším prostorem nádraží je foyer, jehož kopulovité a zrcadlové klenby s bohatou dekorativní výmalbou jsou neseny neorománskými kamennými sloupy. Fasádě dominují dva výrazné rizality, členěné pilastry a ornamentálními kordonovými římsami, fasáda mimo rizality je o něco prostší, členěná pouze římsami s korunní římsou, tvořenou obloučkovým vlysem.

Budova obsahovala kromě prostorů pro cestující i kanceláře ředitelství, společenské místnosti, restauraci a byty, současně s nádražím byl postaven i dřevěný altán pro odpočinek lázeňských hostů.

Původní stavba nádraží z 50. let byla pouze dvoupodlažní, v 90. letech bylo nádraží podle projektu stavitele Hermanna Rudolpha zvýšeno o patro s byty a rozšířeno o novou nádražní restauraci. V exteriéru Rudolph plně vyšel z Turbovy architektury, pouze doplnil nový typ oken, vycházející z románské architektury - sdružená okna se středním sloupkem. Rozdíl mezi přístavbou a původní budovou tak vůbec nelze postřehnout. V interiéru však Rudolph pro restaurační sál použil modernější neorenesanční sloh.

V roce 1955 byly při dílčí rekonstrukci do foyer instalována pískovaná skla z výjevy z dějin lázeňství Dagmar Boehmové a z dějin železnice a průmyslu Jana Kalouse.

V roce 2005 prošlo nádraží peronizací, spojenou s vybudováním nových podlah a obkladu stěn v interiéru. Bohužel byl zvolen unifikovaný drážní styl a bazénové obkladačky příliš neladí k neorománským sloupům.

Předobrazy

Bavorská státní knihovna v Mnichově

Palác Strozzi ve Florencii

Literatura

KREJČIŘÍK, Mojmír. Česká nádraží: architektura a stavební vývoj. III. díl, 1. část. Litoměřice: Vydavatelství dopravní literatury Ing. Luděk Čada, 2009, 170 s. ISBN 978-80-86765-09-9.