Stopy působení rodiny Grohmannových se v Teplicích a jejich okolí ukazují nečekaně často. Tři generace budovaly v Teplicích, Bystřanech, na Mostecku i Benešovsku celý koncernový podnik, který jim pak umožnil investovat jak do vlastní reprezentace, tak do filantropie. Dnes po nich zbyla celá řada památek, samozřejmě také industriálních.

Přestože příběh rodiny Grohmannových povede do Teplic, je třeba zmínit úplné kořeny sahající o něco severněji. Nejstarší doložený předek z roku 1583 pocházel z okolí Krásné Lípy, od té doby máme o rodině dosti detailní informace. Na příklad roku 1640 zastřelil u Zadní Doubice (hraniční obce v Českém Švýcarsku) hajný z rodu Grohmannů dva vlky a umístil tam na jejich památku tzv. Vlčí desku. Valentin Grohmann (1702 až 1779) se jako první pustil do textilního podnikání, zatím však jen jako prodejce nití a sítí. Podnik se v rodině dědil, až se na počátku 19. století rodina (a tak i podnikání) rozdělila. Zatím Anton Grohmann převzal po svém otci podnik ve Slezku, jeho bratr Karel (1809 až 1874) zůstal na severu Čech.

Know-how saských barvířů

Z manželčina věna získal dostatečný kapitál na první továrnu - barvírnu příze na červeno ve Cvikově (1834) a následně v nedaleké Lindavě (1846, jiné zdroje 1847 nebo 1848). Technologický postup byl dlouho tajným know-how saských barvířů. Byl to právě Karel Grohmann, kdo tajemství rozšířil do Čech. Podnik díky tomu skvěle prosperoval (v roce 1872 firma zaměstnává asi 90 lidí) a už v roce 1866 byl rozšířen (a začal vyrábět přízi i jiných barev, než jen červené). Ve témže roce se ale rodina opět rozděluje. Barvírny u Cvikova přebírá roku 1874 Karlův syn Johann, jeho dva bratři Martin (1840 až 1914) a Theodor (1844 až 1919) se však osamostatňují a v roce 1866 získávají oprávnění na provoz barvírny v Bystřanech na Teplicku (bratr Johann však i do tohoto podniku spoluinvestuje).

I jim výroba kvetla a obchod se dařil. V roce 1888 kupují Martin a Theo od hraběnky Černínové zámek v Benešově nad Ploučnicí, kde taktéž provozovali dvě přádelny bavlny a dvě barvírny příze. Přes fakt, že největší majetek neměli v Teplicích, pravděpodobně díky evropskému věhlasu místních lázní a čilému společenskému životu se rozhodli bydlet právě zde. V roce 1894 Martin koupil právě osiřelou budovu německého klasického gymnázia v Lipové ulici (pro školu byla určena nová budova na Mont de Ligne, dnes obchodní akademie) a nechal ji Johannem Davidem Ferberem přebudovat v rodinné sídlo.

Od 90. let podnikají oba bratři také v důlním průmyslu. Šířící se uplatnění parního stroje výrazně zvýšilo poptávku po hnědém uhlí podkrušnohorské pánve, zájem byl navíc akcelerován od poloviny století budovanou železnicí. Těžiště příjmů však rodina stále měla z textilek.

Na přelomu století zažívaly textilky velký boom. Bratři Grohmannové nechali v letech 1900 až 1901 v Bystřanech zřídit soukárnu a zcela přebudovali přádelnu egyptské bavlny. Projektantem výstavné přádelny v secesním stylu, jejíž patra jsou nesena moderní ocelovou nýtovanou konstrukcí od firmy Franz Zimmermann ze saského Werdau, byl v letech 1906 až 1907 opět teplický stavitel Johann David Ferber.

V roce 1914 umírá Martin a v roce 1919 Theodor. Martinovy synové Kurt a Hans Jörg dědí majetky na Benešovsku, (pravděpodobně) syn Theodora Arwed (narozen 1874) byl posledním obyvatelem vily v Lipové ulici a majitel bystřanského podniku. Arwed byl hned po válce surově vyhnán i s manželkou při jednom z divokých odsunů.

Aristokraté bez titulu

Rodina se do historie Teplic zapsala na větším počtu míst, než bylo dosud zmíněno. Martin Grohmann odkoupil v roce 1906 Lipový dvůr. Theodor byl na počátku 20. století poslancem českého sněmu a také předsedou teplické sekce Německého alpského spolku. Díky tomu můžete v horách Jižního Tyrolska, ve výšce 2254 m, ještě dnes navštívit Grohmannovu chatu, která leží na cestě k bývalé Teplické chatě.

O klanu Grohmannových se píše v knize Rytíři průmyslové revoluce nebo Černé miliony. Přestože rodina nikdy nedosáhla na šlechtický titul, po celé devatenácté století se aristokraticky chovala. Fakt, že tovární budovy navrhovali dobři architekti, že rodina neváhala podporovat spolkový život a kulturu, dokazuje, jak moc pak tito lidé v Teplicích chyběli. A chybějí dodnes.