Zajímavou stavbou se může pyšnit obec Bílka na Teplicku. Leží stranou hlavní trasy na Lovosice, protíná ji jediná ulička, která se za obcí mění v lesní cestu stoupající na vrchol Milešovky. To, co v obci určitě nepřehlédnete, je kaplička od architekta Ivana Noska, který na ní spolupracoval s výtvarníkem Janem Koblasou. "Bylo to složité, ale těší mě, že se místní s kapličkou sžili," říká Nosek.
Narodil jste se v Rakovníku. Jak jste se dostal do Bílky?

Souvisí to právě s Rakovníkem, kde jsme původně bydleli. Otec si vybudoval chatu na Křivoklátě, na Berounce. Byla tam skvělá skautská osada. Měl tu chatu moc rád. Poté, co jsme se museli přestěhovat do Teplic, zatoužil mít jinou chatu a koupil hospodářské stavení na Cínovci. Ale tam byla taková zima, foukalo tam, takže moje maminka tam odmítla jezdit. A nakonec našla v Českém středohoří, v Bílce domeček. Rodiče ho koupili v roce 1954, já jsem tak vlastně druhý nejstarší obyvatel Bílky.
V roce 1954 ještě v Bílce byla ještě původní kaplička… Ano, na tu si dobře pamatuji. Vybavuji si, jak tehdy bylo ještě celkové osídlení neuvěřitelně kompaktní, mělo tvar do elipsy. Uprostřed ní byla lípa, u níž stála původní kaplička. Pamatuju dodnes, jak jsem tam zvonil. Bylo to do doby, než jsem odešel do Prahy na studia. Pak jsem až do roku 1989 víceméně ztratil přehled, co se v Bílce děje.
Takže zničení kapličky jste nezažil? Já jsem emigroval v roce 1969 a vrátil se až po dvaceti letech, takže samotné zničení kapličky jsem nezažil. Vybavuji si, jak jsem někdy v roce 1990 dorazil za rodiči, kteří už nežijí, do Bílky a všiml si, že u lípy už nic není. Pídil jsem se po tom, co se s kapličkou stalo a bylo mi řečeno, že někdy v 70. letech - přesně mi to nechtěl nikdo prozradit - lípa u kapličky zmohutněla a kořeny nazvedly její základy. Kaplička se pak dostala do havarijního stavu a v té době se samozřejmě sakrální stavby neopravovaly. Všechno mám ale z ústního podání.
Stavba nové kapličky se ale začala připravovat až o deset let později, ne? Ono to mělo zajímavý průběh. Já jsem o stavbě nové kapličky původně ani neuvažoval. Ale pak za mnou přišel jeden soused Miroslav Jedlička a říkal mi: archítko, chtěli bychom novou kapličku, udělej něco. Dva roky jsem se vzpíral, protože jsem za prvé věděl, že Čechy jsou ateistický, za druhý, že to bude finančně složitý a za třetí, že s tím budou ideologické problémy. Ty dva poslední body se posléze vyplnily. Sousedé z Bílky mě ale dva roky přemlouvali, abych se do toho dal a nakonec mě zlomili.
Od začátku s vámi na kapličce pracoval Jan Koblasa? Tomu jsem napsal jako prvnímu, když jsem se rozhodl do stavby nové kaple jít. Znám ho z Teplic už od mládí. On mě ostatně svého času přizval ke spolupráci do Jedovnic na Moravě, kde spolupracoval v místním kostele s Mikolášem Medkem a Zdeňkem Istlerem. Na tom kostele jsem již sice už nepomáhal, ale s Koblasou jsme poté pracovali na jiné kapli v okolí. To bylo ještě v době, kdy jsem studoval na škole u Fragnera. Dodnes si Koblasy vážím a chtěl jsem mu to dát najevo. Právě proto jsem mu napsal o projektu v Bílce a nabídl mu spolupráci. A on mi doslova napsal, že jsme to Středohoří dlužni a jdeme do toho.
Předpokládám, že pokud chce někdo stavět sakrální stavbu, musí mít povolení od církve. S tou jste jednali? Samozřejmě, byl to základní předpoklad. Nejdřív jsem ale udělal model celé kapličky a její umístění na náves. Poté jsme se s nyní už bývalým starostou Bořislavi a s jedním z malá místních věřících vydali do Litoměřic na diecézi. Měli jsme mít předjednanou schůzku, ale páter, se kterým jsme se měli sejít, tam nebyl. Dodnes si pamatuji, jak ten věřící začal neskutečně nahlas křičet, jak je to možné a nakonec jsme se díky tomu dostali během chvilky až k biskupovi Kouklovi. On pocházel z Moravy, takže, když padlo slovo o Jedovnici a Koblasovi, hned se pro náš projekt nadchnul. Nakonec právě on novou kapličku v Bílce vysvětil. Je ale jednoznačné, že kaplička vznikla jedině díky iniciativě obyvatel Bílky.
Jak stavba probíhala? Ono to mělo několik etap. Pod okna se kaplička vystavěla svépomocí, pomáhali i místní chalupáři. Potom se ale stavba zastavila. Ptal jsem se u tehdejšího starosty, proč to tak je a on říkal, že prostě nejsou peníze. My jsme se proto společně s dalšími lidmi z Bílky domluvili, že založíme občanské sdružení. Díky tomu se nám podařilo postupně získat další peníze a dohodli se i s několika firmami na pokračování stavby. Spolupracoval s námi pak i obecní úřad, který dvakrát požádal o grant. Díky tomu se podařilo kapličku dokončit. Trvalo to šest let.
Kaplička má netradičně pojatá okna, jak jsou zpracována? Víceméně všechno, co na kapličce je, souvisí s domluvou, kterou jsem s Koblasou udělal ještě před začátkem stavby. Shodli jsme se, že se budeme snažit za každou cenu používat místní materiál. Například na sokl jsme přivezli čedič z kamenolomu Dubičná za Litoměřicemi. Omítka je bílá, klasická. U střechy jsme původně plánovali, že použijeme zinkový plech, pak se nám ale podařilo sehnat měď. A v případě skla to bylo jasné hned od začátku, protože sklo hrálo na Teplicku vždy velkou roli.
Jde mi o technologii, jakou jste použili u oken. Když jsme dělali na oknech, jel jsem se podívat do výzkumného ústavu skla v Teplicích, který ale už dnes neexistuje. Oni tam dělali parabolický skla, o kterých jsem přemýšlel, protože kaplička má rotundovou formu. Jenže parabolická skla byla velmi komplikovaná, musela by se na ně dělat forma a bylo by to hodně drahé. Zeptal jsem se ředitele výzkumného ústavu, jestli se můžu den po ústavu procházet a pozorovat zaměstnance při práci. Díky tomu jsem dostal nápad použít vyhozený skleněný materiál. Vzal jsem tři sklíčka 6 milimetrů silná, dal je k sobě a podíval se do nebe a bylo mi jasný, že to je ono. Můj syn pak spočítal, že okna navržená v kapličce jsou kónická a že potřebujeme dostat k sobě dva tisíce kusů. Jeden pán z toho ústavu mi za 2 tisíce korun a lahev whisky všechna skla nařezal. Já je pak v Bílce omyl acetonem, očistil a speciálním lepidlem se to slepilo. Pak se jednotlivé bloky zasunuly do stavby. Jen čelní sklo je rovné. Sám jsem byl překvapený, jaké světlo to dává.
Zmínil jste se, že kaplička má rotundovou formu. Proč jste se pro ní rozhodl? Důvodů bylo víc. Já už vlastně od studií obdivoval kapličku v ulici Karolíny Světlé v Praze, chodil jsem se koukat, jak je vymyšlená. A dalším důvodem bylo navázání na formu osídlení v Bílce, které bylo výrazně narušené až v 60. letech. Do té doby mělo výbornou soudržnost. Chtěl jsem proto tvarem kapličky toto původní osídlení evokovat. Když jsem přišel s návrhem na Správu CHKO do Litoměřic, tak jsem byl za 5 minut venku. Ihned mi návrh odsouhlasili, sami řekli, že ten tvar kapličky dává určitou centritu narušenému osídlení.
A lidem z Bílky se to líbilo? Místní obyvatelé původně ani nechtěli novou kapličku co do podoby, ale já si vzpomněl na studia u Fragnera, kde jsme se bavili o tom, jestli se má celkově restaurovat nebo využívat jen určité fragmenty ze zcela zničené stavby. A Fragner zastával názor, že totální kopie nemá smysl, že je to falšování. Nakonec ale mé argumenty lidé z Bílky pochopili, uznali a s novou podobou souhlasili.
Evidentně to uznali i jiní, když kaplička dostala několik ocenění. To bylo samozřejmě pro mě zadostiučiněním. Bral jsem to tak, že po všech útrapách přišla odměna. Nejdřív kaplička dostala vyznamenání v soutěži nejlepší stavba Ústeckého kraje za posledních deset let. Bylo to ocenění za rehabilitaci krajiny a potom přišla i další uznání. Ta ale souvisejí s navazujícím projektem, který jsme si s Koblasou vymysleli. Chtěli jsme obnovit tradici poutního místa, která v Bílce vždy byla a zvažovali jsme, že to podpoříme vysazováním ovocných stromů v okolí vesničky. Ale Koblasa řekl, že bude lepší dát do krajiny sochy. Z toho pak vznikl projekt Cesta přátelství, do kterého se zapojilo sedm českých a sedm německých sochařů. Jednotliví autoři měli zcela volnou ruku ve výběru témat. Šlo nám o otevření hranic mezi oběma národy. Sochy se dělaly v Německu, je to 63 tun kamene. Projekt obržel cenu Nadace Via a od Hospodářské komory v Litoměřicích.
Vraťme se ještě ke kapličce. Co bylo nejtěžší? Udržet vše v odborné hranici. To stálo hodně síly. Někdo nás třeba nařknul, že je kaplička monstrum. Takže jsme objeli se ženou všechny kapličky v okolí a měřili je. Naše kaplička je ve střední velikosti. Náročné bylo také financování.
Dokážete vyčíslit, kolik stavba stála? Přesně to nyní už nevím, ale ono se to stejně asi už nedopočítá, protože řadu prací jsme dělali svépomocí. Ve vydané brožuře je také v abecedním pořádku seznam dárců, kteří na stavbu přispěli. Samozřejmě s tím pomáhal i místní obecní úřad.
Jak podle vás lidé v Bílce nyní po těch letech kapličku vnímají? Myslím, že se lidé s ní sžili a teď kapličku chrání. Docela jsem se bál toho, jak to lidé vezmou, protože jinak bych do Bílky asi nesměl ani jezdit. Je to pro mě satisfakce za celou tu dřinu. Nikdo také nechtěl věřit, že to dělám zadarmo. Při volbách do obecního úřadu se dokonce mluvilo, že jsem na tom vydělal miliony, což je samozřejmě nesmysl. Ale byli tam lidé z Bílky, kteří po celou dobu stavby tomu věřili. Pan Jedlička byl iniciátorem a patří mu velká zásluha. A díky tomu, jak řada lidí při stavbě pomáhala, si myslím, že už ji mají za vlastní. Právě proto si cením všech, kteří ke vzniku kapličky pomohli.