Ing. arch. Milan Míšek se v Teplicích narodil, od 60. let zde projektoval sídliště (Řetenice, Bílá Cesta), působil v krajském Urbanistickém středisku v Ústí nad Labem, zpracovával územní plán Teplic. Po roce 1989 se angažoval v úsilí o koncepční rozvoj města, nadále pracuje v Teplicích jako činný architekt. V rozhovoru mimo jiné vypráví, jak fungovalo plánování v podmínkách socialismu, a o tom, co stálo v pozadí projektů, které ovlivnily tvář města.

Jak za komunismu fungovalo vzdělávání architektů?
Já měl kádrový původ dobrý- táta byl slévač a máma pracovala v Bonexu – ale u přijímaček se na to příliš nehledělo, to byla záležitost výtvarného talentu. Na fakultě nás v ročníku bylo 120 nebo 150, dvě třídy stavařů a třída architektů. Od druhého ročníku občas někdo ze stavařů přešel k architektům a naopak – podle toho, na co kdo měl.
Leckdo si přivydělával jako pomvěd (pomocný vědecký pracovník). Já byl vytipován, že bych mohl dělat na katedře památek. S Milanem Pavlíkem a Miladou Radovou jsem měřil sklípkové klenby v Jáchymově nebo portál v Polici nad Metují. To byla velice zajímavá práce.
Léta kolem roku 1958 byla poznamenána kádrovými čistkami pedagogů i studentů. Všechno řídil muž v manšestrovém saku - kádrovák. Musela odejít spousta vyučujících i několik studentů. Jako ročník jsme však drželi pohromadě.

Jak jste se po škole dostal do Teplic?
Z jednotlivých krajů přijeli kádrováci. Na severu se tehdy ve velkém budovalo bydlení pro horníky a panoval nedostatek vysokoškoláků. Já jsem chtěl do Teplic, domů, protože jsem tu i dost sportoval. Takže jsem se šesti dalšími kolegy dostal od kádrováka umístěnku sem. Nastoupil jsem do Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem k Matašovskému. Ateliér byl zaměřen na problematiku Teplicka. Když jsem nastoupil, právě se dělaly budovy naproti nemocnici, stavěl to Průmstav baťovskou technologií taženého betonu. Stejným způsobem se měly udělat celé Řetenice.
Můj první úkol byla přestavba kotelny v Bílině, to jsem spad' do pěkných sraček! Topné kanály, podzemní voda, vůbec jsem nespal, samý průsery. Dneska je v tom nějaký servis. Naštěstí jsem po několika měsících projektování šel na dva roky na vojnu.
Po přijímači v Luštěnicích jsem nejprve u pluku ve Kbelích dělal štábního písaře. Odtud si mne vytáhl Vojenský projektový ústav v Praze, chtěli totiž přestavět jídelnu a kuchyň. Napřed jsem dojížděl do ateliéru, pak mě k sobě na ten druhý rok převeleli do projekční roty. Díky kolegovi písaři, který měl na starosti kulturu pluku, jsem viděl všechny premiéry, co v Praze byly. Divadla, koncerty. To byly krásné časy kulturního poznávání.

Po vojně jste se vrátil zase do Teplic?
Když jsem se po vojně vrátil, byl KPÚ po reorganizaci. Matašovského ateliér už byl pod jiným vedením. Vznikl nový obří KPÚ na projektování hromadné bytové výstavby. Vznikl ateliér v Mostě a pod Ústí patřil i KPÚ Liberec. Působnost tak sahala od Chomutova až po Jablonec.
V roce 1964 jsme s kolegou Honzou Koubou dělali Řetenice a Bílou cestu. Bylo to šílené klima. Měnily se neustále typy paneláků podle toho, co která panelárna dostala za úkol postavit. Všechny obytné soubory se musely za pochodu přeprojektovávat. V Řetenicích jsme si vymysleli dva atypické věžáky, ty že budou stát na nohách, a centrum Perla s řadou netypizovaných konstrukcí – takže proti nám stály Pozemní stavby, to byla dost prorežimní organizace.

Dalo se v tom všem vůbec vytvořit něco pořádného?
V rozpočtu bývala vždycky povinná kapitola na umění. V Perle jsou tak díla od Vladimíra Preclíka, od Standy Hanzíka a od Zdeňka Veselého. V Trnovanech jsme si s Vencou Kyselkou a se Záleským vymysleli bronzové sochy. Původně měly být figury nahaté – tenkrát byla prosazována francouzská móda: socha instalovaná přímo mezi lidmi, ne na podstavci. Musela to schvalovat komise tzv. „ívr“ – ideově výtvarná rada – před tou se výtvarníci třásli. Zde vládly soudružky. Přes tyto soudružky z „prádelny“ idea neprošla, třebaže jsme jim malé kopie v desetině dali často jako pozornost.
Standa Hanzík, autor koně v šanovském parku, byl bouřlivák a nesnášel tohle schvalování. Soudružky z komise nemohly pochopit, proč kůň leží na zádech, že budou pracující říkat, že je chcíplej. A hledaly v tom ekologické jinotaje. Toho koně ale nechtěli politici ani po revoluci. Přestože byl kůň za milion hotov, Hanzík byl váženým profesorem na pražské akademii, byly s jeho instalací problémy. V tomhle mi hodně pomohl Luboš Voleník (pozdější šéf NKÚ), který dělal právníka ve vodárně. Při vzniku OF svojí autoritou a nadšením pro umění leccos prosadil, například se mu povedlo prosadit dnešní místo pro toho koně. Hanzík se sice zařekl, že toho koně tam nedá, ale kůň byl už zaplacený, a nakonec nové umístění přijal.

Co jste dělal po dokončení Řetenic?
Po dokončení projektu obou sídlišť, po roce 1966, jsme se šéfem Jaromírem Vejlem odešli ze Stavoprojektu a napojili se na architekta Hroudu. Ten zakládal v severních Čechách urbanismus – proti důlním organizacím. Založil Urbanistické středisko. Tehdy se řešilo uvolňování území pro těžbu uhlí – rajonový plán SHP, zpracovávaly se směrné územní plány měst (Most, Litvínov atd.). SÚP Teplice této doby byl hotov už v roce 1962. Centrum města se neřešilo. Smyslem bylo navrhnout nové plochy sídlišť - Šanov II, Řetenice a Bílou cestu. Ta se stavěla (podle projektu J. Kouby) od roku 1968. S Honzou Koubou jsme ještě dokončili projekt čtrnáctipodlažních věžáků v Řetenicích, Perlu a později byty v Alejní s občanskou vybaveností.
Urbanistické středisko sídlilo v Ústí, v sousedství KNV. Fungovalo tak, že soudruzi odvedle běžně konzultovali svoje technické a plánovací úkoly. Šéf útvaru rozvoje za námi chodil každý den. Něco z toho dokonce dostávalo razítko „tajné“. Neměli jsme mezi sebou žádného straníka, takže k nám občas někoho přidělili jako „očko“ - to jsme ale předem věděli od slušných komunistů.
Pracovní den jsme začínali tzv. “sezením na návsi“ kolem poradního stolu, kde byli všichni experti na jednotlivé profesní úseky (demograf, sociolog, dopravák, ekolog, přírodní specialista atd.) a architekti za územní rajóny – já měl na starosti Teplice, Bílinu a Ústí.
Vědělo se o nás, že něco umíme, takže jsme měli možnost šířit odbornou osvětu pro politiky a úředníky tehdejšího aparátu. Analýzy a informace o stavu a vývoji území byly hlavní náplní pracoviště. Hodně se sledoval vliv škodlivin na zdraví lidí. Znečištěné ovzduší, rozvoj dopravních systémů atd., problém devastace krajiny a její obnova. Velmi úzce jsme spolupracovali se státním archivem v Litoměřicích. Zajímavá byla spolupráce s Dr. Jaroslavem Mackem z Litoměřic, který byl režimem dán „na index“, byl však chodící encyklopedie – udělal pro nás historii jednotlivých územních celků, dlouhodobý demografický vývoj atd.
Zakládali jsme taky obnovu krajiny u Chabařovic. Tenkrát se ještě počítalo s tím, že se Chabařovice zbourají, ale myšlenka jezera tam byla už tehdy. To byla mnohem zajímavější práce než osazovat paneláky.

Jak za komunismu vznikaly plány rozvoje města? Měl jste na ně nějaký vliv?
V roce 1971 byla vypsána celostátní soutěž na řešení centra Teplic. Hlavním úkolem bylo vyřešit dopravní problematiku, průtah tranzitní dopravy a parkování. V té době se prosazovala trolejbusová hromadná doprava a silnice E55. Mírák byl tehdy už vybouraný, zbývala torza ulic. Město na konečné rozhodnutí mělo jen papírový vliv. Reálně o tom rozhodoval okres a kraj a v dopravě pak ministerstvo dopravy. Postavení okresních úřadů bylo mizivé. Zajímavá byla také personální orientace politiků a úředníků okresního úřadu. Například v jedné době zde převládali horníci, jindy lidé od fotbalu, později je vystřídali stavaři - ti byli víc přes buldozery, tak se bouralo.
Centrum padlo v 70. letech - v době, kdy existovaly dvě varianty těžby uhlí v SHP (severočeské hnědouhelné pánvi) - a to velká a ještě větší. V Báňských projektech to projektoval architekt Václav Kubricht, přezdívaný jako „největší havíř mezi architekty a největší architekt mezi havíři“. Počítalo se s tím, že chabařovický důl pohltí Chabařovice a překročí silnici na Ústí, měl se zastavit až u Krupky, kterou by spojoval úzký koridor s Proboštovem. Dál se mělo těžit i severně od Teplic, oblast Pozorky, Novosedlic, až k dolu Barbora. Dnes už by to bylo nepřijatelné, ale tenkrát se řeklo, že se to uhlí vytěží a, pane architekte – vymýšlejte.
Postup dolů ztěžovalo složité převedení potoků z Krušných hor, přes území těžby a ochrana termálních vod lázní. Naší myšlenkou této doby bylo těžbu osedlat, získat její pomocí pro Teplice a další města plus. Myšlenka rekultivace vytěžených území pomocí vody je stále aktuální a byla námětem i v případě Teplic. Existuje několik studií na zatopení území severně od Teplic. Byla to vize dát lázeňskému městu rozsáhlou vodní plochu v bezprostřední blízkosti centra. Tradiční lázeňskou léčebnou specifiku známých lázeňských domů rozšířit o rekreační plochy v rekultivovaném a rehabilitovaném území. Do těchto projektů byli zapojeni studenti architektury i některé katedry – urbanismu, zemědělství, průmyslu i tvorby krajiny a zeleně.
Přestavba území Trnovan se začala v 80. letech a byla určena pro přesídlení rodin z demolovaných částí centra Teplice.
Pro náhradu bytů z území určeného k vysídlení mezi Teplicemi a Dubím (podle tehdejšího plánu mělo dojít k likvidaci po roce 2000) bylo nutné najít kapacitní obytné plochy. Z lokalit od Košťan až po Sobědruhy se mělo přestěhovat více jak 20 000 obyvatel. Potřeba nových bytů, a to na Nové Vsi, byla „oprskem“ (= Oblastní plán rozvoje kraje) stanovena na cca 20 – 24 tisíc obyvatel. Přípravu území, základní koncepci tohoto obytného souboru– tu jsem udělal já, a byla převzata do územního plánu sídelního útvaru Teplice. Při nové čtvrti se měly vytvořit i pracovní příležitosti. Byl navržen areál pro Bonex, který se měl také bourat. V té době bylo prioritou zaměstnávat ženy, a tak se výroba textilního průmyslu musela přesunout. Po zrušení špitálů v Bílině a v Duchcově měla na Nové Vsi také vzniknout i nová okresní nemocnice. Dlouho se o tom jednalo, ale na konci 80. let na to už nebyly peníze.
V 90. letech se výstavba obytného souboru Nové Vsi zastavila. I kapacitní vodojem je dnes nevyužitý. Okolí rozestavěného sídliště se později rozparcelovalo. Obec Zabrušany, které připadly podstatné plochy inženýrsky zainventovaného území, dnes povoluje výstavbu individuálních domečků.
Teplice těžbou trpěly více než sto let. Na celou oblast od železniční trati až do Dubí byla stavební uzávěra, bylo to odepsané území. Nakonec se tam uhlí netěžilo. Uhlí bylo sice kvalitní, ale v pásu mezi Teplicemi a Dubím byly moc stísněné podmínky. Velké stroje by se tam nevešly a těmi malými se těžba už nevyplácela.
Těžbě na západ od Teplic zabránily lázně, respektive Inspektorát lázní při Ministerstvu zdravotnictví. Už podle dohody z roku 1911 se nesmělo těžit pod kótou 200 m n. m. – takže třeba na dně Barbory je ještě uhlí, díky čemuž je tam čistá voda. Tepličtí funkcionáři tomu tehdy dost pomohli. Vynutili si, že v rámci rekultivací budou vznikat nové rekreační zóny.
V 80. letech vznikla řada zajímavých studií k problematice Teplic a okolních měst. S docentem Horkým z ČVUT, s Petrem Starčevičem a L. Doutníkem jsme v 80. letech udělali např. výtvarný generel centra Teplice a lázeňského území Šanov. Paralelně s tím jsme s L. Kotišem pracovali na územním plánu celého sídelního útvaru.

Za komunismu se prý sídliště stavěla na kopcích, aby nebyla sužována smogem, je to tak?
Nová Ves se skutečně stavěla tak, aby byty byly nad smogem, na to se dělalo několik posudků a měření. V 70. a 80. letech byly smogové situace vážné. Tehdejší filtry na zdrojích byly neúčinné, ale nešlo jen o elektrárny. V centru měl každý byt vlastní kamna a v nich se topilo laciným uhlím. Všelijak se usilovalo o nápravu – nejprve začalo se vytápět z kotelen velkých fabrik, později z elektrárny Ledvice, a podobně. Nejvíce městu pomohla plynofikace.

Jak vzpomínáte na působení SIALU v Teplicích – a jak k němu vůbec došlo?
Tehdy existovala takzvaná mimokrajská výpomoc státem řízených projektových organizací. Některé projekty dostali kolegové z Liberce, později ze SIALu. Táhli jsme s nimi za jeden konec.
Pokud jde o kulturák, tak ten jsem dost sledoval. Karel Hubáček odcházel tehdy do důchodu a opustil Stavoprojekt, ale KD chtěl dodělat, takže se nechal najmout Konstruktivou jako stavební dozor. Měl na celou stavbu směšných 40 milionů.
Je to udělaný tak, jak to Liberečtí často dělali – DK jako udělaná architektura se posadila do volného – vybouraného prostoru – dnes náměstí a stavba neměla vazby – blok u Krupské ulice byl rozbitý, dnešní ulice se začala formovat až dodatečně – následně.
V rámci mimokrajské výpomoci vzniklo příkladně také sídliště v Proseticích. Dneska se k tomuto dílu nikdo moc nehlásí – není tam žádná prostorová kompozice. Sídliště má spoustu problémů.

Sledoval jste také nějak výstavbu sídliště Šanov II?
Když v 60. letech dělal Míra Masák Šanov, byla na to vnitroústavní soutěž. Já jsem se jí také účastnil s Jardou Vejlem. Udělali jsme návrh podobný jako Řemenice. Naopak Míra Masák přišel s makrobloky a jako perlu tam navrhl rehabilitační lázně. Tenkrát se to nerozhodovalo nijak politicky. V porotě seděli páni profesoři. Hodně se diskutovalo o terénu, ale nakonec se sídliště postavilo. Po dokončení z toho ale byly bolavé hlavy- zejména doprava byla podceněna. Já jsem se s Mírou Masákem potkával hlavně na závodech sjezdového lyžování, kde jsme bafuňařili. Velmi často jsme diskutovali o Šanově. Později přišla móda zahušťování sídlišť. Do původního konceptu přibyly další dva bloky, to už byla taková lidová tvořivost.
Božák měl být původně mnohem vyšší. V té době bylo trendem HOBY – hotelové bydlení. Šlo o malé startovní byty pro mladé rodiny. Ale při výstavbě se vychýlila svislá osa, tak se objekt postavil nižší.

Jak se díváte na rozvoj Teplic dnes? Sledujete aktuální dění kolem výstavby obchodních domů v centru?
Funkcionáři jsou v podstatě stejní, moc totiž chutná pořád stejně. Dnes se rozvoj města příliš neřídí, a to je možná chyba. Architekt už není tvůrce, je to krejčí, posluha někdy i blbých nápadů. Architektů je málo, na všechno se spěchá, z deseti úloh se povede jedna.
Centrum je záležitost dlouhého vývoje. Od 50. let se v Teplicích sledovala myšlenka velkých prostorů – zelené náměstí jako symbol lázeňství. Obchodní domy v centru jsou především dopravní otázka, tři patra garáží pod zemí, to je nesmysl. Centrum je zakonzervované, ale po dopravní stránce nefunguje. Není kde zaparkovat a MHD se na přepravních vztazích podílí minimálně. Trolejbusy hlučí a jsou těžkopádné. Pro cyklisty se nic kloudného nedělá. Strážníci cyklisty buzerují. Lid nechce chodit. V tomhle chybí koncepce i životní styl.
Já si myslím, že nový Prior se nepostaví. Vzít periferní obchodní halu a situovat ji do struktury historického jádra, to je problém a je to chyba. Objekt je prostě z měřítka. Je to doslova prdnuté do městské struktury, kde mizí rytmizace, měřítko, uliční stopa. Myslím si, že dvě obchodní centra v koncepci, která se připravuje, vedle sebe nebudou. Výsledek bude určitě komornější, snad i citlivější.

Pokoušel jste se nějak ovlivnit Teplice i po revoluci?
Profesor Musil, sociolog, který je po revoluci velice významnou pedagogickou i mediální osobností, založil Středoevropskou univerzitu, přivedl do Teplic skupinu evropských odborníků, jako byli např. Walter Bor, prof. Donison, arch. Formánek (který emigroval a dělal pak hlavního architekta v Baden-Baden, což je průmyslové město, ze kterého se povedlo zase udělat lázně), Dr. Kotačka a další. Ti měli po 2 až 4 roky radit novým funkcionářům, jak rozvíjet město. Vždycky přijeli na několik dní do Teplic, diskutovali, také u nás v ateliéru, iniciovali a řídili odborné i laické besedy i s dnešním starostou. Materiály mi leží v archivu. Je to epizoda tak na půl dne vyprávění. Vzpomínky mám na to ale krásné – naložil jsem třeba pány experty do wartburgu, vyvezl na Doubravku a oni byli z té jízdy úplně hotoví. O Teplicích pak prohlásili, že je to zahradní město.
Skončilo to ale blbě. Tehdejší radní města nebylo příliš intelektuální, a jak měl někdo titul, tak to bylo špatné. Byla z toho docela ostuda. Pánům profesorům jsme se omlouvali, jak to šlo. Experti z Evropy za projekt Pomoc Teplice nic nechtěli, všechno si platili. Naši zvolení si však nechtěli nechat kecat do řízení, že sami vědí všechno nejlíp. Celé to skončilo v kině Květen, kde se sepsaná doporučení měla předat zastupitelům. Postupně vše zapadlo a bylo zapomenuto.
Byl zde ještě jeden pokus – diskusní a také poznávací několikaletý cyklus setkávání v tzv. T – klubu v Muzeu. Klub fungoval asi 8 let a na programu byla témata, vztahující se k různým problémům regionu. Myslím, že mnoho občanů Teplic vzpomíná na některé výborné přednášky architekta Jirky Hrůzy, Doc. Štědrého, RNDr. Klíra, St. Štýse, Dr. Macka a dalších osobností.

Jan Kolman, Jan Hanzlík